Nezbytnou kulisu indiánských osad a táborů tvořily smečky skotačících psů. Těšili se velké úctě za náklonnost a pomoc, kterou lidem prokazovali. Za tyto vlastnosti se psům dokonce přisuzovala nadpřirozená moc. V jednom ze zpěvů kouzelné společnosti midewiwin se kouzelník chlubí: „Mohu ulovit každé zvíře, dokonce i psa mohu usmrtit.“ Z toho vyplývá, že pes byl v představách Indiánů chráněn magickou silou. Rovněž legendy lesních Indiánů vyprávějí, jak psi putovali po jejich boku během migrace před mnoha staletími. O úctě k těmto zvířatům svědčí i to, že psí kosti nacházíme společně s wampumy v prastarých hrobech. Indiáni chovali psy rozličných ras. Zatímco Indiáni lesů a posléze i prérií měli psy středního vzrůstu, Indiáni severozápadu dávali přednost psům mohutné stavby těla a Eskymáci vlastnili psy spřízněné s vlky.

Indiánům psi pomáhali při lovu, štěkotem varovali před nepřítelem, zbavovali tábor zbytků potravy a na zádech přepravovali i menší náklady. Největší radost však působili dětem, které se psy dováděly, honily se a plavaly po jejich boku. Již novorozeňata obvykle dostávala štěňata, která potom s nimi vyrůstala. Delawaři například zavěšovali těmto psům na krk pytlík s dřevěným uhlím, aby od dítěte byli zapuzeni zlí duchové. Jestliže přesto dítě zemřelo, pytlík byl odstraněn, ale pes byl ponechán na živu, aby chránil alespoň duši zemřelého dítěte. Ženy měly psy rovněž v oblibě, a přestože je musely často odhánět od konstrukcí, na nichž sušily maso, nepociťovaly vůči nim zlost. Těhotné ženy však musely dávat pozor, aby je nějaký pes nevylekal, neboť věřily, že dítě, které se narodí, nebude zcela zdravé.

Psí miláčkové dostávali jména stejně jako lidé. Buď podle svého vzhledu nebo podle povahy, jako například Vlk, Malý bojovník, Krátký ohon, Černý čumáček apod. Indiáni rovněž věřili, že psi v dávných dobách uměli mluvit. Ve vigvamech spali psi pod zvláštními lavicemi a odháněli mývaly a rosomáky od indiánských zásob. Za neuctivé Indiáni považovali, aby psi ohlodávali medvědí kosti, a proto je buď pečlivě spalovali, nebo je zavěšovali vysoko na stromy, aby na ně psi nedoskočili. Jestliže však pán svého psa týral a ponižoval, byl po smrti potrestán. Jeho duše nebyla připuštěna do nebe. Bránil jí v tom pes s vyceněnými tesáky, který jí nedovolil překročit dřevěný můstek vedoucí do nebeské říše.

Nakonec si ještě povíme o tzv. psím tanci prérijních Indiánů. Rituál měl zajistit účastníkům obřadu psí odvahu a bystrost. Bojovníci si sedli do kruhu a během zhovoru a pokuřování byl mezi ně vhozen pes se svázanýma nohama. Kouzelník ho zabil a vyňal z něj játra. Vtom bojovníci začali divoce tančit kolem kůlu a střídavě se zmocňovali syrových jater, až z nich nic nezbylo. Upadl-li někomu jeho díl na zem, zvednout jej mohl pouze kouzelník.

Nejstarším a nejpřirozenějším způsobem byly chůze a běh. Protože Indiáni byli velmi fyzicky zdatní, dokázali urazit velké vzdálenosti i s nákladem na zádech. Přesto nejdůležitějším dopravním prostředkem Indiánů Západu byl kůň. Jeho rozšíření dalo vzniknout nejmladší indiánské kultuře zvané prérijní, která trvala necelých 150 let (zhruba od roku 1750 do konce 80. let 19. století).

I když kůň žil na území Severní Ameriky již v době prehistorické, vyhynul spolu s jinými zvířaty, například s pásovcem, srstnatým nosorožcem a mamutem. A tak typický indiánský poník, mustang, byl do Ameriky dovezen až bělochy. Všeobecně se soudí, že první koně, kteří uprchli do prérie, kde zdivočeli a značně se rozmnožili, pocházeli z výpravy Španěla Coronada před rokem 1600.

Zpočátku si Indiáni s koňmi nevěděli příliš rady a používali je především, stejně jako předtím psů, k přepravě nákladů. Přes hřbet zvířete překřížili dva stanové kůly, na spodní část připevnili napříč krátké tyče a prostor mezi nimi vypletli. O zmatku, který neznámá zvířata způsobila v mysli Indiánů, svědčí pojmenování koně v různých indiánských jazycích, například „pes, který přežvykuje“ nebo „kouzelný pes“ u Siouxů či „pes-jelen“ u Černonožců.

Mezi první majitele koní patřili Indiáni Jihozápadu – Kajovové, Jutové a Apači. Později to byli Komančové, kteří patřili mezi nejlepší jezdce Ameriky vůbec. Časem získlaly koně i kmeny severních plání. Indiáni si koně opatřovali nejen lovem a výměnou, ale i krádežemi u nepřátelských kmenů. Bojovníci tak vlastnili v průměru deset koní, ale byly i případy, kdy význačný pohlavár měl více než sto koní. Indiáni, kteří se chystali do bitvy, zdobili koně rozličnými symboly. Bojovníci jezdili bez sedel, pod sebou měli pouze přeloženou kožešinu nebo pokrývku. Na koně se naskakovalo zprava, ale i otěž se držela pravou rukou a Indián ji měl přivázanou k opasku. Bičík se používal nejen k pobízení koně, ale dlouhá rukojeť sloužila někdy i jako zbraň.

Ženy měly na koních dževěná sedla, který byla dovedně vypracovaná a bohatě zdobená výšivkami. K hruškám sedel se rovněž přivazovaly vaky s nákladem.

Dalším rozšířeným dopravním prostředkem mezi Indiány byl člun. Pomineme-li až dvacet metrů dlouhé dlabané pirogy severozápadních Indiánů, které sloužily i k lovu ryb, vypalované dagauty Indiánů Jihovýchodu či nemotorné kožené čluny ve tvaru rozevřeného deštníku prérijních Indiánů, zbývají nám pověstné ladné kánoe Indiánů Severovýchodu. Ve stavbě těchto lehkých a pevných lodí vynikali Algonkinové od lesů a jezer. Muži zhotovovali z cedrového dřeva kostru, žebra a luby a člun vytvarovali. Ženy kostru potáhly pruhy březové kůry a sešily ji smrkovými kořínky. Poté se kánoe vysmolila. Irokézské kánoe byly těžší, protože se užívala kůra jilmová. Březovou kánoi dlouhou šest metrů unesl snadno jeden muž. Dvojnásobnou kánoi pro deset lidí přenášeli muži dva. Pádlovalo se v kleče. Tvary kánoí se lišily podle jednotlivých kmenů a účelu použití. Pro plavbu na jezerech se používaly kánoe s vysokými zahnutými špicemi, aby loď snáze prorážela vysoké vlny.

Mezi dalšími jmenujme kulturní plodiny. Z Nového světa se jich postupně rozšířilo více než padesát. Indiáni seznámili první kolonisty nejen s neznámými druhy jedlých plodin, ale také se způsobem jejich pěstování. Plodiny pocházející z Ameriky tvoří dnes polovinu světové produkce rostlinné potravy. Králem mezi nimi jsou bezesporu brambory. Tuto plodinu, pocházející z oblasti And v Jižní Americe, přivezl  v roce 1565 otrokář Hawkins do Irska a tam se během padesáti let stala důležitou složkou ve výživě obyvatelstva. V Praze pěstovali brambory jako první irští mniši na zahradě kláštera u Prašné brány. Nyní se toto místo nazývá U hybernů (hybernia znamená latinsky irsko).

Mezi další známé rostliny patří i kukuřice, někdy též nazývaná indiánskou pšenicí. Ačkoliv se u nás využívá zpravidla ke zkrmování, v jiných zemích, především ve svém rodišti, je pro lidi opravdovou pochoutkou. Dodnes oblíbenou součástí mexického jídelníčku jsou kukuřičné placky tortillas. I když se nám to bude zdát poněkud neobvyklé, Indiáni pěstovali i „rýži“. Rostla divoce na mělčinách v oblasti Velkých jezer na hranicích Kanady se Spojenými státy a je to ve skutečnosti travina ovsucha vodní (Zizinia aquatica). Irokézové a Algonkini si touto plodinou vylepšovali jídelníček. Při sklizni před dozráním klasů projížděly ženy mezi vysokými stvoly na kánoích a setřásaly zrnka rýže na dno lodic. Přitom se nevědomky staraly i o příští úrodu, neboť mnoho semen napadalo do vody. O tato rýžová pole se vedly i časté války. Jejich faktickým důsledkem bylo, že poražené západní kmeny byly zahnány do prérií a to byl vlastně počátek vytvoření siouxského kmenového společenství.

Jako další rostliny můžeme jmenovat sladké batáty, maniok, dýně, boby, melouny, slunečnice, sladkou cibuli kamas. Nesmíme však vynechat další ovoce a zeleninu, například rajská jablíčka, papriku, avokado, burské oříšky, fazoly, artyčoky, tykev, chili koření, ananas a další, ale i jiné dobroty, jako kakao a z něho vyráběnou čokoládu nebo čikle – surovinu potřebnou na výrobu žvýkačky.

Předchozí pamlsky mají svůj původ v Jiřní Americe, ale také indiánské děti severoamerického kontinentu rády mlsaly. Kromě medu nejoblíbenější pochoutkou byl javorový sirup a cukr. V oblasti severovýchodu rostl dostatek javorů, které obsahují sladkou šťávu. Každé jaro se ženy vypravily na svá místa, zarazily do kmene nízko nad zemí kolík a po něm sladká šťáva stékala do připravené nádoby. Na místě se pak převařovala, až zhoustla.

Závěrem si ještě připomeňme užitkové a léčivé rostliny, jako je kaučuk, chinin, koka, ale i kurare (keř Strychnos) – proslavený šípový jed z Amazonie, který dnes pomáhá léčit svalové křeče.

Oglalové věřili, že zamilovaní mladíci, jimž se ve snu zjevil losí býk (jelen wapiti), získávají jeho sílu, které žádná žena neodolá. Indiáni totiž vypozorovali, že wapiti má kolem sebe až 60 laní. Mladíci s podobným snem potom tančili společně s jeleními maskami na hlavách. V jedné ruce měli obruč a ve druhé svírali zrcátko. Jeho zábleskem se snažili proniknout do srdce dívky.

Důležitou roli ve vztazích muže a ženy hrála nám již známá Anukite (Dvojí tvář). Ta prý sváděla muže svou sličnou tváří a pak je zjevením své ošklivé tváře přiváděla k šílenství končícímu někdy sebevraždou. Tak si Oglalové vysvětlovali neúspěch v lásce.

Zamilovaní mladíci čekali za šera v křoví u cesty, kudy dívky chodily pro vodu, a tahali je za šaty nebo po nich házeli kamínky. Tyto námluvy zpravidla zpovzdálí sledovaly babičky děvčat. Příležitost k seznámení se naskytla i při vyhledávání stromků na stanové tyče, sbírání plodů či při dostaveníčku za noci na pokraji tábora. Mládenci s sebou na schůzku nosili zvláštní pokrývku modré barvy (šinato), přes niž byl vyšit široký pás z korálků. Milenci si ji vestoje přehodili přes sebe a zabrali se do hovoru nebo na sebe mlčky pohlíželi.

Svatební obřad byl velice jednoduchý. Ženich obvykle za nevěstu zaplatil rodičům nebo bratrům nevěsty cenu v koních, tchyni obdaroval masem a někdy i sám obdržel nějaký dar. Pak byla přes mladý pár přehozena pokrývka a tím byli sezdáni. V případě, že novomanželé ještě neměli vlastní tee-pee a bydleli u rodičů, nosila nevěsta šaty pošité losími zuby. Stávalo se, že když rodiče se sňatkem nesouhlasili, musel chlapec svou dívku unést.

Mnozí bojovníci měli několik žen, jak to Indiáni měli odpozorováno od zvířat. Bylo to ostatně nevyhnutelné, protože v důsledků bojů bylo v táboře stále víc žen než mužů. Časté bylo přibírání žen po zemřelém příbuzném.

U žen se cenila věrnost a jejich vážnost klesala s přibývajícím počtem partnerů. U mužů se však na stálost nijak nehledělo. Zvláště u Vran byl věrný muž vystaven posměchu. Tradiční rivalita mezi spolky Lišek a Dřevěných hromad vedla ke vzájemným krádežím manželek. Stávalo se také, že žena podlehla svůdci. Často jím byl příslušník Bázlivých psů, bojovníků zasvěcených smrti. Ženy se obdivovaly jejich šílené odvaze.

Tyto způsoby šokovaly bílé přistěhovalce a vynesly Vranám pověst zpustlíků.

Svatební zvyklosti jednotlivých kmenů se lišily. Měděné hlavy uzavíraly sňatek jednou provždy. Jutové se brali jen na dobu 12 měsíců. Jestliže manželství skončilo do té doby rozpadem, nesměli se partneři již nikdy vdát ani oženit. Vzešel-li z takového svazku syn, připadl otci, děvče bylo dáno do péče matce. hadi uzavírali sňatek na zkušební dobu tří let. Jestliže se po jejím uplynutí manželé dohodli na trvání svazku, byli oddáni na zbytek života.

Indiáni považovali boj za projev mužnosti. Šlo jim mnohem více o prokázání vlastní odvahy než o zabití protivníka. Nejvyšších poct dosáhl bojovník získáním tzv. coupu neboli úderu. Znamenalo to dotknout se nepřítele lukem,  bičíkem, úderovou holí nebo pouhou rukou. Tím bojovník dával nepříteli možnost použít zbraně jako první. Dokazoval tak, že se ho nebojí. Velkým činem bylo také ukořistění štítu nebo zbraně. Dotýkat se bylo možno i mrtvého nepřítele, dokonce i jako druhý nebo třetí. Bojovník se snažil, aby měl pro svůj čin svědky.

Po bitvě mu bylo v táboře slavnostně uděleno právo nosit orlí pero. Pera se různě označovala nebo zastřihovala podle způsobu získání coupu. Byl-li Indián v boji zraněn, obarvilo se pero červeně. Existovaly také různé způsoby, jak pera nosit. Bojovník mohl získat i jinou výsadu, např. mohl při tanci nosit u kotníku zavěšený kojotí ohon.

V indiánských bojích nebylo mnoho mrtvých. Jednak zbraně neměly dostatečnou účinnost a za druhé se většinou jednalo o nahodilé šarvátky menších skupin bojovníků při lovu. Pokud se uskutečnily větší válečné výpravy k získání skalpů nebo koní, nikdy se nebojovalo do posledního muže. Časté byly zato noční výpravy mladíků do nepřátelského tábora za účelem krádeže koní. Koni si prérijní Indiáni velmi cenili a mladý bojovník kořist obvykle věnoval svému tchánovi, aby získal svou vyvolenou. Mladík začal být považován za muže také tehdy, vrátil-li se z výpravy se skalpem.

Indiáni nelpěli na životě. věřili, že se po smrti dostanou do věčných lovišť, kde budou žít v dostatku a hojnosti. Před odchodem do boje prohlašovali: „Dnes se bude dobře umírat.“ I když válečné výpravy měly vůdce, na vlastní průběh bitvy již neměli tito náčelníci vliv. Záleželo především na osobní statečnosti a válečnickém umění jednotlivců. Bojovníci si do boje oblékali jen bederní roušku a mokasíny, případně válečnou čelenku nebo jinou ozdobu hlavy. Tělo si chránili kruhovým štítem s namalovanými kouzelnými motivy.

Některé válečné spolky přijímaly zásadu neustupovat z boje. Bojovník zabodl do země kopí nebo úderovou hůl a toto místo neopustil. Dlouhá válečná tažení většinou končila neúspěšně. Indiáni si nedokázali zvyknout na týdny trvající akce. Nemohli také svůj tábor nechat dlouho bez ochrany a zajištění potravy. Horkokrevné mladíky nebavilo dodržovat kázeň. Proto se z válečných výprav vytrácelo stále více bojovníků, až někdy zbyl vůdce osamocen.

Kromě skalpů si Indiáni z mrtvého protivníka brali i jiné trofeje, třeba prsty, srdce nebo části oděvu a zbraně. Nejednalo se ovšem o hanobení mrtvého, ale naopak o projev úcty. Indiáni si každého  svého bojového úspěchu cenili a věřili, že s trofejí získají i sílu a statečnost padlého nepřítele.

Slovo tomahavk pochází z jazyků algonkinských kmenů. Delawarové jej nazývali tomahikan, Mohykáni tumnahekan apod. Starý virginský tvar tohoto slova byl tommyhawk. U Irokézů, Odžibvejů a dalších kmenů východních oblastí měl tomahavk původně podobu dřevěné palice, na horním konci zakončené koulí s kostěným či pazourkovým hrotem.

Když zasedala válečná rada, nabarvili Indiáni tomahavk červeně a položili jej před náčelníka. Jakmile došlo k vyhlášení války, zvedl jej vůdce mladých bojovníků a začal s ním tančit za zpěvu válečných písní. Ostatní se k němu postupně přidávali. Jindy mohl vůdce tomahavk zaseknout do mučednického kůlu a pak tančit kolem dokola. Kdo chtěl jít do boje, připojil se k tanečníkovi.

Kmeny žijící na západě od Mississippi užívaly palice s kamennými hlavicemi, případně s bizoními rohy. Také tyto palice, stejně jako dřevěné z lesních oblastí, měly několik podob.

Již v době před příchodem bělochů těžili Indiáni z oblasti Velkých jezer měď a vyráběli z ní nástroje připomínající moderní sekerky. Ty se obchodem rozšířily i dál na západ, ale když se zásoby mědi vyčerpaly, vrátili se Indiáni opět k původním palicím.

Příchodem bělochů se všechno změnilo. Indiáni si oblíbili železné sekery, které jim dodávali bílí obchodníci. Používali je nejen k opracování dřeva, ale také k boji. Běloši dováželi z Evropy i zbraně inspirované středověkými válečnými sekerami. Tak má klasický tomahavk vlastně dva předchůdce – hraničářské sekery a válečné sekery evropského a asijského původu.

Nikdy už asi nezjistíme, kdo měl ten vynikající nápad spojit dvě důležité indiánské činnosti, totiž kouření a boj, a vyrobit sekeru kombinovanou s dýmkou. Tak se zrodil nádherný dýmkový tomahavk, který zanedlouho vytlačil ostatní typy tomahavků a rozšířil se ve většině indiánských kmenů. Rukověť tomahavku byla dutá a proti čepeli byla umístěna kovová dýmková hlavička. Čepele byly často bohatě zdobeny rytím, zvláště jednalo-li se o dar některému náčelníkovi. Angličané, Francouzi i Španělé vyráběli rozličné tvary tomahavků.

Topůrka tomahavků Indiáni zdobili často vypalováním či barvením, nebo je pobíjeli mosaznými cvočky. Ke spodní třetině topůrka připevňovali různé přívěsky z per, kožišiny, vlasů apod.

Takovýmto primitivním způsobem si Delawarové „napsali“ celou kroniku, známou jako Walam Olum (Červené záznamy). Zachytili v ní kmenové báje a legendy od stvoření světa až po příchod kmene k řece Delaware.

Jiným zajímavým výtvorem Algonkinů a Irokézů jsou proslulé wampumové pásy tkané v dřívějších dobách z perliček zhotovovaných z lastur Venus mercenaria, které Indiáni sbírali na pobřeží New Jersey a Long Islandu. Perličky byly bílé nebo purpurové, přičemž za cennější byly považovány purpurové. Bílá barva symbolizovala mír, dobré úmysly a příznivé události, zatímco purpur znamenal nepřátelství, smutek nebo smrt.

Irokézové kupříkladu oznamovali úmrtí významného náčelníka šňůrou purpurových perel. Wampumovými pásy se též vyhlašovala válka či uzavíral mír. Dochovaly se pásy se záznamy mírových či jinak důležitých smluv. Na pásu jedné barvy byla z perliček druhé barvy zhotovena ornamentální či figurální výzdoba symbolického významu. Později, když běloši uvedli mezi Indiány skleněné korálky, používaly se wampumy též jako platidlo.

Rovněž prérijní Indiáni hojně používali obrázkové písmo. Význační bojovníci a pohlaváři zobrazovali své hrdinské činy na bizoních pláštích nebo na stěnách svých tee-pee.

Pomocí piktogramů si jednotlivé kmeny zaznamenávaly svou historii. Zhotovovaly si kroniky známé pod anglickým názvem winter count (zimní výčet). Každý rok byl vyjádřen jedním obrázekm vztahujícím se k udáslosti, jež toho roku Indiány nejvíce zaujala. Často to byla smrt znamenitého bojovníka či válečné střetnutí, zajímavý přírodní jev apod. Tyto kroniky zachycují též zhoubné epidemie zavlečené mezi Indiány bělochy. Obrázky se zpravidla malovaly spirálovitě na vydělanou kůži. V takovém případě se začínalo v pravém dolním rohu a končilo uprostřed.

Kroniku opatroval určený příslušník kmene. Za zimních večerů si Indiáni kroniku často prohlíželi, aby si osvěžili v paměti nejdůležitější události uplynulých let. Jelikož se kroniky častým přenášením opotřebovávaly, musely se čas od času přemalovat.

Základní jazykové skupiny jsou:

• eskymo-aleutská
• algonkinsko-wakašská
• hoka-siouxská
• na-dené
• panuitská
• uto-aztécko-tanská

Pro zajímavost uveďme několik pojmů v různých indiánských jazycích.

Tento příklad ukazuje, že jednotlivé kmeny si nerozuměly, což působilo značné potíže, zejména při výměnném obchodu.

Indiáni se mezi sebou dorozumívali také různými signály, vytvářenými např. kouřem, zrcátky nebo pokrývkami. Takové způsoby signalizace jsou známé i z Evropy. Z nutnosti zlepšení komunikace vynalezli Indiáni posléze zvláštní druh dorozumívání.

od doby, kdy získali koně a stali se tak pány nad nekonečnými pláněmi Západu, začala se vytvářet typická kultura prérijních Indiánů. jedním z jejích projevů byla i univerzální posunková řeč. její uplatnění nakonec přesáhlo oblast vzniku a začaly ji používat i kmeny sousedící s prériemi. Význam této znakomluvy záhy pochopili i bílí osadníci a obchodníci a dokonale ji ovládli.

Posunková řeč byla pro svou zkratkovitost a množství vazeb až třikrát rychlejší než řeč mluvená. Její pomocí se pochopitelně mohli dorozumívat i příslušníci téhož kmene na lovu nebo v případě, kdy nechtěli, aby je slyšel někdo nepovolaný. Znaků byly stovky, přičemž některé měly i několik významů.

Jak z historie víme, indiáni byli „poraženi“, zahnáni do rezervací a vlády nad kontinentem se ujali bílí přistěhovalci.

Jako první doplatili na rozpínavost bílých tváří indiáni na východě. Kmeny byly zahnány na nehostinná území Oklahomy. Expanze bělochů se během války Severu a Jihu na chvíli zastavila. Poté ale nenávist vůči indiánům zaplála na novo a v mnohem horším měřítku.

V bojích s modrokabátníky padly dosavadní způsoby indiánského boje. Američané neuznávali žádná pravidla, a tak se indiánská hra o coupy v těchto válkách neuplatnila. Obě strany proti sobě vystupovaly s neobyčejnou krutostí. Nebrali se zajatci a vraždění nebyly ušetřeny ani ženy a děti.

Běloši si proti Indiánům pomáhali všemi prostředky, rozeštváváním kmenů, dodávkami ohnivé vody, infikováním nemocí, vybíjením bizonů a věrolomnými úskoky se snažili Indiány zlomit. Jedním z triků byly tzv. mírové smlouvy. Mezi americkou vládou a prérijními kmeny jich byla v 19. století uzavřena celá řada. Ani jednu však běloši nedodrželi. Každá smlouva pouze utahovala zákeřnou smyčku kolem dosud svobodných kmenů. Indiáni byli naháněni do rezervací, kde živořili odkázáni na libovůli vládních úředníků.

Neblahou roli v indiánské historii sehráli i fanatičtí misionáři. Ač s dobrými úmysly, nutili Indiánům náboženství, jež jim bylo naprosto cizí a nepochopitelné. Indián byl do hloubi duše zbožný. Celý život byl oddán mocným silám přírody a vesmíru. Na tuto přirozenou víru útočili katoličtí i protestantští emisaři a nabízeli Indiánům Desatero, které žádný běloch nedodržoval. Většina prérijních kmenů se křesťanství houževnatě bránila. Naproti tomu mezi lesními kmeny se křesťanství ujalo. Významnou roli při tom sehráli tzv. moravští bratři. I na pokřtěné Indiány však běloši pohlíželi jako na méněcenné tvory.

Dva kmeny se v prérijních válkách přidaly na stranu dobyvatelů – Vrány a Pónyjové. Příslušníci těchto kmenů sloužili v americké armádě při expedici proti nepokořeným kmenům jako stopaři a zvědové. Náčelník kmene Vran James Beckwourth (uprchlý otrok, míšenec bělocha a černošky) přesvědčil svůj kmen, že je výhodnější s bělochy spolupracovat.

Na sklonku století se mnozí příslušníci poražených kmenů dali do služeb indiánské policie. Ta měla za úkol udržovat pořádek v rezervacích a krotit nespokojence z řad vlastního kmene.

Na jihovýchodě od lesních indiánů pak sousedily kmeny – Krikové, Čerokiové, Čoktové, Čikasové a Seminolové. Kvůli tomu, že na těžké práce využívali válečné zajatce jako otroky, jim evropané říkali „civilizovaní indiáni“.

V pohraničí USA a Mexika žily usedlé zemědělské kmeny a jejich pojmenování vzniklo ze španělského slova pueblo (vesnice), byli to tzv. pueblané. Jejich obydlí z nepálených cihel mělo několik pater a vzdáleně připomínalo pueblo, které můžete vidět ve filmech s Vinetuem.

Obyvatelé dnešních států Oregon, Washington, Aljaška měli oproti jiným vyspělou kulturu. Byli to lovci tuňáků, lososů, velryb a lesní zvěře. Známí byli také výrobou totemů. Na rozdíl od ostatních kmenů byli menšího vzrůstu a rostli jim vousy.

Na úplném severu žili a dodnes žijí eskymáci, kteří jsou výborní polární lovci a rybáři. Vnitrozemské kmeny lovily soby.